pondělí 17. března 2014

Dream, kapitola 4.

Jak pokračuje nepříjemnost, cesta ulicí a nával vzpomínek. Setkání s někým z minulosti a jak to dopadne.



******************

Otočím se za hlasem a vidím Dereka, jak tam stojí. Jednu ruku má zdviženou v úrovni obličeje a v ní drží můj mobil a peněženku. ‘To je skvělé!‘ Pomyslím si ironicky.
,,Dereku? Proč máš moje věci?“ Řeknu lhostejně a vykročím k němu, abych si je mohla vzít. Derek však rukou uhne a má ruka sáhne na prázdno.
,,Dereku?“ Pobídnu Dereka a lhostejným tónem a založím si ruce na hrudi a dodám. ,,Dej mi, prosím, moje věci.“ Derek se šibalským výrazem zavrtí hlavou. Derekův postoj k této situaci mě začíná vytáčet. Vzrůstá ve mě hladina vzteku. V mém těle to začíná vřít. Mám chuť Derekovi něco udělat. Cokoliv, co mu ublíží. Mé tělo mu chce ublížit, i má mysl. Mysl se ale dokáže udržet na uzdě. Tělo však ne. Musím svou vůlí držet ruce přitisknuté na hrudi, aby mu nezlomili vaz nebo nevytrhli srdce z hrudi. Je to velice těžký boj. Boj, při kterém tělo i mysl svádějí vnitřní souboj. Je to nerozhodné, už to vypadá, že tělo bude mít navrch.
,,Eleno!“ Carolinin hlas, který mě zaskočí, přeruší vnitřní boj a tělo se zklidní. Už se mohu soustředit i na něco jiného, než na svou vůli. Caroline, která se objevila vedle Dereka, se na mě vražedně podívá a pak spustí.
,,Eleno! Kam jsi zmizela? A co děláš tady? To ti nejsme dobří, že naši společnost nahrazuješ tímhletím?“ Dramaticky rozhodí rukama a ukáže jimi okolí a dá tím najevo, že podle ní, to není nejlepší společnost. V tu si něco uvědomím. Že mě to nenapadlo dříve?
,,A vy tu děláte co? Když je to tu tak “strašné“?“ Při slově strašné naznačím ve vzduchu uvozovky. Caroline se na chvíli zarazí a pak otevře pusu, jako by chtěla odpovědět. Nic z ní však nevyjde a Caroline pusu zase zavře.
,,No…?“ Pobídnu ji dramaticky. Ještě než Caroline odpoví, ozve se Derek.
,,Necítíte tady taky krev?“ Tím Derek utne to napětí mezi námi dvěma, které bylo hodné holčičí rvačky. Obě se zhluboka nadechneme a taky tu krev ucítíme, ale to ještě není vše, tu vůni krve si pamatuju, a jak by ne? Když jsem ji před chvílí pila. Je to Jackova krev.
,,A sakryš.“ Zakleju neslyšně, nesmějí poznat, že jsem to byla já, kdo ho zabil.
,,Ale tady jsme v klubu, může to být cokoliv. Někdo klidně mohl dostat do držky.“ Řeknu a obléknu si svoji bundu, která doteď ležela na židli. Využiju Derekovi nepozornosti a vytrhnu mu z ruky svůj mobil a peněženku a strčím je do kapsy u bundy, kde měli být po celou dobu. Derek se ohradí, ale větší pozornost věnuje vůni krve. Já je tam nechám, aby si hráli na stopaře a vykročím k východu. Derek s Caroline si mého zmizení nevšimnou a to je dobře, aspoň nebudu muset vymýšlet přesvědčivé odpovědi na jejich všetečné dotazy.
Vytáhnu mobil z kapsy a na displeji svítí 03:53. Vážně? To už je tolik hodin?
,,Páni.“ Když zhodnotím posledních několik hodin, dojdu k závěru, že noc byla skvělá, i přestože mě několik lidí vytáčelo. Už je hodně hodin a já začínám cítit únavu. Rozhodnu se proto vrátit domů. Jdu temnými uličkami, pro člověka nebezpečnými, ale já jsem upír, tak případnému nebezpečí nevěnuju pozornost. Tichá, opuštěná a osamělá ulice mi umožňuje nerušeně přemýšlet. Jenže s volným průchodem myšlenek přicházejí i vzpomínky na Elijaha. Srdce se mi sevře a z oka vyteče slza. Snažím se myšlenka nějak odehnat, ale marně. Mojí mysl nečekaně zachvátí vzpomínka na den, kdy jsem ho viděla úplně poprvé. Tenkráte jsem byla ještě člověk.
***
(před 136 lety, 2012, tři hodiny od města Mystic Falls)
Rose a Trevor mě varovali. Měla by jsem se bát a taky že jsem se bála. Také jsem měla plnou hlavu toho, že mi Bonnie poslala vzkaz s tím, že Stefan s Damonem jedou pro mě, aby mě zachránili. Opravdu netuším, co od toho muže, kterého Rose zavolala, očekávat.
Rose odejde z místnosti a já tu zůstanu jen s Trevorem. V přítomnosti Rose jsem se cítila lépe, než teď jen s ním. Po chvíli uslyším rozhovor, jen útržky, mezi Rose a mužem, soudě podle hlasu. Slyším, že padnou slova Katerina, pokrevní linie a dvojnice. Tohle rozhodně dobře dopadnout nemůže. Pak uslyším kroky, kroky dvou lidí a já s Trevorem se za zvukem otočíme. Nahoře na schodišti stojí Rose, ale ještě s někým, s mužem, který pro mě má představovat nebezpečí. Muž má na sobě oblek, skoro, jako by byl jeho součástí. Využije své nadpřirozené rychlosti a během zlomku vteřiny už stojí přede mnou. Vyděsí mě tím, a tak před ním ustoupím.
Má hranatý obličej s hnědými vlasy, které jsou trochu delší. Jeho oči jsou hnědé, hnědé tak, že se to dá přirovnat čokoládě. On se tak nakloní, že mám pocit, že se mě pokusí políbit, ale neudělá to. Nadechne se a zatváří se spokojeně.
,,Člověk.“ Řekne téměř neslyšně.
***
Při jedné vzpomínce se mi ale rozzáří obličej upřímným úsměvem. Jsou to Rosina slova.
,,Elijah byl Velikonoční zajíček v porovnání s Klause.“ Tenkráte mi to legrační nepřišlo a to s tím důvodem, protože Klaus usiloval o můj život a Rose jen tím potvrdila, jakou má moc, jakou máme nulovou šanci z toho vzejít živi. Ale teď, o několik let později, když už je nebezpečí v podobě Klause zažehnáno, dokážu v té větě najít vtipný podtext.Z té vzpomínky mi je jak do smíchu, tak do pláče. Ta vzpomínka vyvolá spoustu jiných vzpomínek. Nejdříve si ty vzpomínky vychutnávám, ale když mi z oka skápne první slza, přinutím se je odehnat a sama sobě si vynadám, že jsem tomu podlehla.
Má radostná nálada ale naneštěstí netrvá dlouho. Zaslechnu nějaké zvuky, zní to jako rychlé pohyby upírů, takové to svištění vzduchu. Otočím se, nikoho nevidím, otočím se zpět dopředu a přede mnou stojí postava, tak důvěrně známá. Ten obličej jsem nikdy nezapomněla, ty rysy a ty modré oči.
,,Klausi!“ Snažila jsem se znít nevyděšeně, ale hlas se mi třásl.
,,Katerina Petrova? Nebo snad Elena Gilbertová?“
,,Ani jedna.“ Opáčím. ,,Elena Petrova, jméno mé.“ A podám mu ruku, on však gesto neoplatí.
,,Elena Petrova? Zajímavé.“ Konstatuje Klaus. ,,Mám takový pocit, že jsi to ty Eleno. Ta, která se před lety jmenovala Elena Gilbertová.“
,,Pocit máš dobrý. Ano, jsem to já.“ Když prvotní nebezpečí odpadne, mohu přemýšlet nad tím, co tu vlastně Klaus dělá? Proč nepřijel před třemi týdny za rodinou, proč nepřijel oplakávat bratra? Ani nepřijel navštívit své truchlící sourozence?
,,Co tady tak pozdě, Eleno? Neměla by jsi už být v postýlce a spinkat?“ Řekne Klaus provokativně a tak mě vytočí, že začínám rudnout vzteky.
,,He! To si vážně myslíš? Mě neznáš, já už nejsem ta Elena Gilbertová, kterou jsi znal. Jsem někdo jiný a , to ti doporučuju si zapamatovat, mě neznáš! Tak si nehraj na chytrýho.“ Vyštěknu a projdu kolem něj, po chvilce si už začínám myslet, že mě nechá jít, jenže on se svou rychlostí přede mě opět postaví a já jsem nucena zastavit. Povzdechnu si a založím ruce na hrudi.
,,Co zas?“ Řeknu otráveně.
,,Nic.“ Řekne s úšklebkem. ,,Jak se máš Eleno?“
,,Dokud jsi mi ji nezničil, tak fajn, teď už mizernou.“ Odpovím stroze a vykročím. Klaus se také rozejde a srovná se mnou krok.
,,A ty?“ Nedokážu být věčně na někoho naštvaná, to je moje slabá stránka a já ji nenávidím.
,,Taky fajn, po dlouhé době jsem potkal známou, která se mě v minulosti snažila zabít a teď se ke mně chová nepříjemně.“
,,Nemůžu za to, že jsem nepříjemná, můžeš s za to sám.“ Odseknu a dodám. ,,Chtěla jsem jít domů a prospat se po náročném dni, a ty mi to neumožníš.“
,,Co?“ Podiví se naoko Klaus.
,,Neřeš.“ Odbydu ho. ,,A vůbec, víš, co by mě zajímalo?“
,,Ne, to opravdu netuším. Co by tě zajímalo?“
,,proč jsi nepřijel před třemi týdny? Jako jeho bratr jsi to mohl udělat.“
,,Měl jsem moc práce.“ Odpoví tak, jako by mluvil o počasí.
,,Běž do prdele Klausi.“
,,Jasně, a co za to dostanu?“ Řekne opět provokativně a s úsměvem.
,,Máš o sobě dost velké mínění, Klausi, a štve mě to.“
,,Vážně? To je skvělé.“ Reaguje Klaus s předstíraným nadšením.
,,Běž do prdele Niku.“ Řeknu už podruhé, ale tentokrát použiju jiné oslovení.
,,Niku? Ty jsi mi řekla Niku?“ Zvednu oči k nebi.
,,Jo, náhodou ano. Máš s tím problém?“ Odseknu mu, ale můj tón začíná být s každou větou čím dál víc přátelštější. A to je špatně. Měla by jsem ho nenávidět a být na něj navztekaná, kvůli tomu, jak mě vytáčí a kvůli tomu, že mě nenechá jít v klidu domů.
,,Ne, nemám, náhodou se mi líbí, když mi tak někdo říká.“ Klaus se usměje tím svým sexy úsměvem, ale na mě to nepůsobí.
,,Tak jo, super, budu ti tak říkat.“ Řeknu a následně se Klausovi na tváři rozlije úsměv. Momentálně procházíme úzkou a temnou uličkou osvětlenou měsíce v úplňku, jež nám září nad hlavami. Klaus mě přitlačí k jedné ke zdi, nakloní se k mému uchu a něžně mi pošeptá:
,,A jak mám říkat tobě?“ Oh, to nedopadne dobře, co Klaus má v plánu udělat? Zakloním hlavu tak, abych oddálila krk od jeho rtů.
,,Nijak, jsem prostě Elena, nic víc.“ Odpovím a přinutím svůj mozek k nějaké akci, musím přijít na to, jak se z této situace dostat.
Něco mě ale napadne, tohle by mohla být legrace, v duchu se pro sebe usměju.
,,Tak hele, ty Prostě Eleno.“ Opět zašeptá do mého ucha. Na krku ucítím jeho dech a je mi to nepříjemné. Klaus zvedne hlavu, aby se mi podíval do očí a políbí mě. Nejdříve jen lehce. Kousek se odtáhne a čeká na moji reakci. Nechci pokračovat, ale nahlas to neřeknu, místo toho ho jednou rukou chytím za zátylek a prsty druhé ruky mu vjedu do vlasů a přitáhnu si ho blíže, načež přitisknu své rty na jeho. Klaus, který mě dosud držel v pasu, teď sjede níž. Já polibek prohloubím.
,,Tak co,Prostě Eleno? Co teď?“ Zeptá se Klaus vášnivě, zatímco popadá dech.
,,Niku, to opravdu netuším.“ Odpovím a vtisknu mu malý polibek na rty.
,,Já ale vím. Prostě Eleno, zavři oči.“ Pobídne mě Klaus a následně dodá: ,,A neotvírej je, dokud neřeknu.“ Přikývnu a s vědomím absurdity této situace, oči zavřu. Pod nohama mi zmizí pevná zem a já vyjeknu, oči však neotevřu. Krátce na to mi dojde, že mě Klaus zvedl do náručí a, soudě podle svištění vzduchu, někam se mnou běží. Po chvilce svištění vzduchu ustane.
,,Otevři oči.“  Zašeptá mi Klaus do ucha a mě přejede nepříjemný mráz po zádech. Jakmile otevřu oči, hned si temnotě, která zde je, začnu přivykat. Vidím obrysy obrazů, visících na zdi, skříní u stěn, stolu uprostřed místnosti, křesla v rohu a postele. Klaus ke mně přistoupí a začne mě opět líbat. Nebráním se a Klaus mě jemně položí na postel.







6 komentářů:

  1. Ehm, Dokonalá Kapitola jako vždy !!! <3 Miluji Klenu <3 =D , mmch, ten konec "Nebráním se a Klaus mě jemně položí na postel." si neumím představit "Jemně" =D spíš bych řekla, že to bude s tím že jí tam hodí, ale dobře =D =D Ale je to dokonalé zakončení kapitoly <3 <3

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuju <3 Jsem ráda, že se líbila ;) A mmch, ten konec by to spíš tak nějak mělo být :D
    Vážně? :D Vážně to je dobré zakončení? :)
    a ještě jednou moc děkuju <3

    OdpovědětVymazat
  3. Ano, líbila <3 , Taky si říkám =D , Ano je to dobré zakončení <3 , a nemáš za co <3

    OdpovědětVymazat
  4. Úžasný. Vážně plánuješ nechat Elenu s Klausem? A kdy přidáš další díl?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju <3 Další díl bude snad nejdříve :) A jestli bude Elena s Klausem? Brzo se dozvíš jak na tom Elena je :D

      Vymazat

Děkuji za každý komentář :)