***************************
Jsem v domě, který mi připadá povědomý, jako bych ho
znala, jen si nemůžu vzpomenout, kdy jsem ho znala, ani proč, ani kde tento dům
stojí. Mám to přímo na jazyku, ale přesto to nechce ven a začíná mě to štvát.
Když se pozorněji porozhlédnu, zjišťuju, že je nádherně zařízený. Staré věci
konstatují s moderními, dřevěná, tmavě lakovaná podlaha se mi leskne pod
nohama. Za okny svítí slabé slunce a listy na stromech už zhnědly, musí tedy
být podzim. Dojdu ke krbu a na něm stojí zarámované fotografie. Obzvláště jedna
mě zaujme. Je na ní malá, asi sedmiletá, holčička s rodiči. Ti rodiče,
jsou moji adoptivní rodiče a ta holka jsem já, já, když mi bylo sedm let.
Najednou uslyším roztomilý dětský smích, rychle se za tím
zvukem otočím. Do místnosti s rozjařeným úsměvem vběhne malá holčička a za
ní do místnosti vejdou ruku v ruce dva dospělí lidé.
Srdce mi na jeden úder vynechá. Po sto-třiceti-devíti letech
opět vidím své rodiče, adoptivní rodiče, ti, kteří se o mě starali a
v jejichž blízkosti jsem vyrostla v dívku, jakou už dnes nejsem.
Vrátila jsem se v čase, vrátila jsem se do své dávné minulosti. Pohlédnu
na kalendář na stěně, přičemž mi dojde, co je za den a rok. Vrátila jsem se do
dne, kdy jsem slavila své osmé narozeniny. Je 18. Října 2001.
Dívka si sedne na
pohovku a nedočkavě zavře svá hnědá očka. Ruce postaví před sebe a její, nebo
spíš můj, úsměv neutuchá. Začínám si vybavovat, co se tenkrát v tuto
chvíli stalo. Dívčina, tedy moje, matka vytáhne zpoza zad ruku a v ní drží červený, krásně
zabalený dárek. Můj otec taky vytáhne balíček, tentokrát modrý. Oba dva si
sednou každý z jedné dívčiny strany. Dívka má pořád zavřené oči a třese se
nedočkavostí.
V tom se do místnosti přiřítí malý kluk, o něco málo
mladší než tehdy já. Je to můj mladší bratr Jeremy.
,,Tak co El, co jsi dostala?“ Zavýskne Jeremy. Malá Elena to
už nevydrží a oči nedočkavě otevře. Před sebou vidí dva dárky a hned se pustí
do jejich rozbalování. Malý Jeremy si sedne na podlahu před Elenu. Malá Elena už
rozbalí červený dárek a najde v něm krásnou panenku se copy. Nad tou
radostí, kterou malá Elena nad panenkou pociťuje, mi z oka skápne slza.
,,Je to krásné, že Eleno?“ Srdce mi opět vynechá, a pak se
rozbuší ostošest. Otočím se za hlasem a skutečně ho vidím, není to žádný
přelud, je to skutečný.
,,Elijahu!“ Vydechnu překvapeně. Myslela jsem, že ho už
nikdy neuvidím.
,,Byli to nádherné časy, myslím, stýská si ti, že ano?“
Neschopna slov jen přikývnu. Když si ho pozorněji prohlédnu, zjišťuju, že vypadá
stejně, přesně tak, jak si ho pamatuju. Jsou to teprve čtyři týdny, ale mě to
připadá, jako kdyby to bylo desítky let, co jsem ho naposledy viděla.
,,Ano.“ Řeknu chvíli po oboustranném mlčení a sledování
šťastné minulosti.
,,Co?“ Táže se
Elijah.
,,Ano, stýská se mi a moc, tak moc, až to bolí.“ Odpovím a v hlavě
se mi objeví další vzpomínky, načež mi z oka vyteče slza.
,,Chápu tě, chápu tvé pocity, sám takové mám. Moje rodina mi
také velmi chybí.
,,Elijahu?“ Potřebuju se na něco zeptat, na něco, co mi vrtá
hlavou.
,,Ano Eleno?“
,,Co se právě děje? Je to skutečné“ Odmlčím se. ,,Nebo jen
sen?“ Elijah se zatváří vážně, načež řekne:
,,A co si myslíš?“ Jeho odpověď mě překvapí, zapřemýšlím nad
tím a nakonec řeknu.
,,Nejsem si jistá, ale spíše bych řekla, že to je sen. Jenže
na sen je to moc skutečné.“ Elijah jen zamyšleně přikývne.
,,A čemu by jsi dala přednost? Snu, nebo realitě?“
,,Ani nevím.“ Odpovím upřímně. ,,Je to moc krásná chvíle a
moc mi Elijahu chybíš. Mohla jsem znovu spatřit své rodiče a mé myšlení dostalo
opět volný průchod. Jenže je to jen sen, není to skutečnost a ničím osudem není
být na věčnost ve snu, který ani není skutečný. Moji rodiče a bratr jsou mrtvý.
Ty jsi taky odešel a mělo by to tak zůstat. Mé místo je v realitě a tam
patřím. Musím se vrátit Elijahu. Ráda jsem tě opět viděla.
Ještě než se probudím, chtěla bych vědět jednu věc. Je to
můj vlastní sen, anebo tvůj?“ Elijahův obličej se rozzáří úsměvem.
,,Sny jsou jedinečné, kdoví?“ Přestože je to odpověď, kterou
moc nechápu, uspokojí mě, stačí mi to.
,,Nikdy jsem tě nepřestal milovat, Eleno, to doufám víš.“
Usměju se a přikývnu. ,,Vím to Elijahu. Moc děkuju za ten
nádherný dopis, moc se mi líbil.“ Elijah jen přikývne a vtiskne mi na rty malý
polibek. Vtom se začne vše rozmazávat a já se probudím.
Krásná kapitola <3 Dokonce slzy mi ukáply <3 Krásné, když jsem viděla jak je tam napsáno "Elijahu" <3 Bože jaká radost ve mě začala skákat <3 <3 Děkuji, že píšeš tak úžasné povídky <3
OdpovědětVymazatDěkuju, že se líbila ;) Věřím, že jsi ráda, že se Elijah vrátil, ale v příští kapitole nebude ;) Ale pak ho tam bude moooooc <3 :D :D
VymazatNe, to já děkuju za to, že je čteš ;)
Nemáš za co <3
VymazatJsem ráda, nejde o to, že v příští nebude, spíš jde o to, že jsem ho po takové době "slyšela" mluvit <3 Krásný pocit <3
Já děkuju že to píšeš <3
Děkuju <3 a to věřím, já jsem taky ráda, že jsem po takové době mohla psát i s ním <3
VymazatNZ <3 píšu to ráda :)
Super <3 =D
VymazatParáda. Moc se těším na Elijaha. Kdy přidáš další díleček? Doufám, že co nejdříve. (-:
OdpovědětVymazatJsem ráda, že se těšíš na Elijaha, i mě tam moc chyběl :) Osmá kapitola už je napsaná, takže ji přidám max. do pátka :)
Vymazat