Mystery, kapitola 10.

Shrnutí co se stalo v posledních týdnech od návratu z výletu, ples a usmíření, velký zlom č. 2.

(Říjnového večera r. 2147)

U baru jsem si vzal punč a koukám mezi tanečníky. Když mezi nimi objevím Elenu s Kolem, musím se odvrátit. Bolí to a moc. Nikdy to nebolelo tolik jako teď. Vidím jak je s ním šťastná.Jak jsou šťastní spolu. Nedokázal jsem pohled na ně snést, chtěl jsem se dostat pryč, na čerstvý vzduch. Očima vyhledám nejbližší východ. Když ho najdu, rázným krokem  zamířím k němu. V polovině cesty mě však zadrží Kol.

,,Elijahu, pohlídej mi prosím Elenu.‘‘ zazubí se na mě, nečeká na mou odpověď, Elenu mi bez dalšího slova předá a odejde z parketu. Chvíli za ním nevěřícně hledím, ale pak se otočím k Eleně. Opravdu jí to moc sluší. Krásné kosticové šaty v barvách tmavomodrých odstínů. Na šatech má flitry, které září. Vypadají jako noční obloha, ta má také barvu tmavomodrých odstínů a flitry jsou jako hvězdy, jenž nám při letní teplé i zimní chladné noci září nad hlavami.

,,Sluší ti to Eleno.‘‘ povím jí nakonec a chytím ji za ruku a v pase tak jemně, jako by to byla porcelánová panenka a začnu ji vést. Elena na můj kompliment jen s úsměvem přikývne a poddává se mým pohybům. Chvíli jen mlčíme hledíme si do očí. Ty její oříškové oči mě vždy uchvacovali, a uchvacují i dnes. Po chvíli Elena promluví:

,,Elijahu,…to…já…‘‘nadzvednu obočí a pobídnu Elenu aby mluvila dál.

,,Ano Eleno?‘‘

,,Omluvám se za to v těch Pardubicích.‘‘ Elena sklopí oči.

,,Neměla jsem to dělat, neměla jsem na to právo. Omlouvám se…Můžeme být zase přáteli?‘‘ znovu se mi podívá do očí a trpělivě čeká na mou odpověď. Chvíli přemýšlím. Já přeci chci aby byla mou kamarádkou.

,,Ale já přece chci, abychom byli přáteli, nikdy jsem nechtěl opak.‘‘ promluvím opatrně a čekám na její reakci. Než se jí dočkám, tak mi dojde, že od té doby,co jsem se vrátili z výletu, jsme spolu ani nepromluvili, pokud nepočítám věty jako ,,Podej mi prosím ten džus.‘‘ ,,Kde je Kol?‘‘ ,,Kolik je hodin.‘‘ a podobně.

Chvíli tančíme mlčky. Po chvíli se vrátí Kol a Elenu si převezme zpět se slovy:

,,Děkuju Elijahu.‘‘ přikývnu, naposledy vyhledám Eleniny oči, odejdu z parketu a jdu ven. Na čerstvém vzduchu mohu volněji dýchat. Po rozhovoru s Elenou mi je lépe. Mám pocit, jako by ze mě spadlo velké břemeno a já jsem schopen po dlouhé době znovu létat.

Šťastná nálada mi ale naneštěstí nevydrží dlouho. Začíná mi bolestně bušet v hlavě a mlží se mi zrak. Co se děje? Tady se určitě něco pokazilo. Nedokážu najít sílu, abych se tomu bránil. Nedokážu ani ovládnout své končetiny. Nesnesitelná bolest hlavy neustává. S vypětím posledních sil se otočím a vidím nějakou ženu.

,,Co, to.‘‘ vyhlesnu a upadám do bezvědomí.