Mystery, kapitola 11. část 1.

Co se stane druhého dne aneb, čarodějka v tom má velkou úlohu. (+myšlenky krvežíznivého upíra)

(Druhého dne)

Probudím se s nesnesitelnou bolestí hlavy. Nacházím se v nějakém skromně zařízeném pokoji. Usuzuju, že jsem v nějakém motelu. A jak jsem se sem vůbec dostal? Jako poslední si pamatuju tu ženu, zřejmě to byla čarodějka. Posadím se na posteli a snažím si v hlavě vše urovnat, ale pak mi to dojde, jsem tu sám a nikdo mě nemůže zadržet v tom, abych odtud odešel. Tak tedy se zvednu z postele a rázně vyjdu ke dveřím. Stisknu kliku, mám štěstí, dveře jsou odemčené. Ale daleko nedojdu. Slunce mi začne spalovat kůži, ucuknu zpět k chladnému stínu pokoje. Sklouznu pohledem k ruce, prsten, který mě provázel celým životem a jenž mi umožňuje chodit na slunci, zmizel. Šeptem zakleju, jsem zde v pasti. Sáhnu rukou do kapsy, mobil, který představoval mou poslední naději také chybí. Zakleju podruhé, tentokrát hlasitěji. Přemýšlím, co se mohlo zvrtnout v tuto bezvýchodnou situaci, ale nic mě nenapadá. Procházím pokojem z jednoho rohu do druhého, abych se uklidnil a vyčistil si hlavu a mohl tak přemýšlet. Po pár minutách bezcílného chození a několika šílených myšlenkách se dveře otevřou a do místnosti vstoupí žena, tipuji asi 40 let, černá vlasy a tmavá pleť. Dívá se na mě takovým způsobem, jako by si myslela že už má vyhráno. Ale má smůlu, já ji tu šanci nedám, nedovolím, aby nade mnou vyhrála.

,,Co chceš?‘‘ zasyknu. Žena přistoupí blíže ke mně.

,,Chci, abys mi pomohl.‘‘ nemám ani tušení, co ode mě může chtít. Teoreticky by jsem jí mohl rozsápat krk, ale já takový nejsem, když mi ale nic jiného nezbude, tak to udělám, nejdříve ji však dám šanci.

,,S čím?‘‘ zeptám se, tentokrát s klidem.

,,Musíš zabít Elenu Petrovou.‘‘

,,Ne, to nikdy neudělám.‘‘ zavrčím na ni. Ale jakmile to dořeknu, mám pocit, jako by jsem to doopravdy chtěl udělat. Začíná mě spalovat chtíč po Elenině krvi. Chci ji zabít. Chci to udělat víc než co jiného za celý svůj život. Nikdy jsem nepocítil tak strašnou touhu po zabití, jako teď. Žena, která se představila jako Amanda, mi podá můj sluneční prsten a mobil.

,,Máš na to tři dny.‘‘ dodá a já vystřelím z místnosti ven na sluneční svit. Slunce mě, díky prstenu, už nespaluje a je to příjemný pocit. Pocit téměř-volnosti je jako droga. Mám jediný cíl, jediný úkol, jediné poslání, které během tří dnů musím splnit, a já to dokážu. Věřím že to dokážu, že než uběhne 72 hodin, budu mít své dlaně potřísněné její krví. Vybavím si její obličej, obličej, který zdobí oříškové oči. Oči, jenž jsem ještě před pár hodinami miloval, mě nyní nechávají chladnými. Jen záblesk radosti, štěstí, naděje v nich, mě vytáčí. Protože ona, ta dívka kterou jsem miloval, nemá právo na život. Nemá právo žít, životem dvojnice a žádným jiným a proto musí být prolita její krev. Zhluboka se nadechnu a pustím do plic vzduch, který jsem zadržoval. Vytáhnu z kapsy mobil a vytočím Elenino číslo. Naneštěstí to spadne do hlasové schránky. Zakleju, napíšu jí tedy SMS, ve které stojí:

Napis mi, kde jsi. Musim s tebou nutne mluvit. E.M.

Odpověď přijde během pár minut.

Jsme v baru, sejdeme se za hodinu a vas doma. E-