Po dvanácti letech

Za okny prší a už se setmělo.

S prvním zahřměním přichází i blesk.

Ostré dřevo do srdce zajelo.

Moje oblečení získává lesk.

Lesk krve.

 

Zvuky pomalu odeznívají.

Obraz před očima se rozmazává.

Myšlenky se vytrácejí,

Moje tělo k zemi padá.

Vstříc smrti.

 

Všude je jen bílo,

jen mlha a sníh.

Co se to jen stalo?

V dáli je slyšet smích.

Známý smích.

 

Pozorněji poslouchám,

slyším pláč dětský.

Pod nohy se podívám.

Vidím svět zničený.

Zničený lidskou nenávistí.

 

Jsem nahoře,

Tam kde bývá bůh.

Támhle někdo oře.

V dáli vidím dům.

Známý dům.

 

 

Jdu blíž a blíže,

ten dům přece znám.

Kočka mléko líže.

Houpačku tam mám.

Z mládí.

 

Otevírám dveře,

a co vidím?

Někdo jde ke komoře,

já se vydám za ním.

Je to risk.

 

U dveří stojím,

dál nejdu.

Protože se bojím,

že někam spadnu.

Do pasti.

 

Postava se sklání,

já ustupuju.

Postava se otočí.

To zrovna potřebuju.

Od sedmi let.

 

Po dlouhých letech ji vidím.

Mou sestru nevlastní.

Světlo rozsvítím.

Tváře má zjizvený.

Nenávistí.

 

 

Rychle k ní přiskočím a obejmu.

Slzy se nám derou do očí.

Sestru si k sobě přitisknu,

ráda ji zase vidím.

Po dvanácti letech.

 

,,Lily, sladká Lily,

kam jsi se poděla?

Tomu neuvěříš,

moc jsi mi chyběla.

Moc.‘‘

 

,,Omlouvám se Rose,

neměla jsem tě opouštět.

Ale musela jsem.

Teď se probuď.

Ze sna.‘‘

 

Oči otevřu

a ze sna se probudím.

Viděla jsem svou sestru,

a už ji neuvidím.

Nikdy.