City of love ♥

Povídka na přání pro Lucii Katherine Winnerlichovou :) Vybrala jsi si Klaroline a pro mě bylo trochu těžké něco vymyslet. Nakonec jsem vymyslela toto :) Doufám, že se bude líbit ;)

*EM

************************************

Slyším blížící se kroky. Otočím se a vidím toho, kdo dnes zachránil život nejen mě, ale i mým přátelům. Niklause Mikaelsona. Ten, který mě miloval a myslím, že mě milovat nepřestal. A já? Nevím, co k němu cítím. Jestli je to obyčejné přátelství, nebo snad i láska či jenom chuť ochutnat zakázané ovoce? Jedno jsem však věděla, třebaže jsem ho nenáviděla, poslední dobou se k němu cítím blíže. Udělám krok k němu s otázkou:

,,Jak jsi se sem dostal tak rychle?“

,,Už jsem byl na cestě.“ Nakloním hlavu na stranu a pozvednu obočí. Klaus pokračuje: ,,Dostal jsem oznámení k tvojí maturitě. Velmi rafinované.“ A vytáhne z vnitřní kapsy svého saka obálku, kterou poznávám. Musím se usmát. Oznámení, které zachránilo život pár lidem.

,,Předpokládám, že čekáš peníze.“ Konstatuje Klaus s pobaveným úsměvem.

,,To, anebo miniledničku.“ Jakmile to řeknu, uvědomím si, jakou jsem plácla blbost, ale Klaus to nijak nerozvádí a dál pokračuje ve svém proslovu.

,,Chtěl jsem ti nabídnout letenku první třídou do New Orleans,“ Povzdechnu si nad jeho troufalostí, ale jeho slova mě potěší. ,,Ale věděl jsem, co by jsi odpověděla, tak jsem zvolil něco, co určitě přijmeš.“ Tohle začíná být zajímavé, řeknu si v duchu a Klause nepřerušuju. ,,Tyler se můžu vrátit do Mystic Falls.“

,,Cože?“ Tohle je snad sen? Je nemožné, aby dal Tylerovi, svému sokovi, nepříteli, svobodu. To přímo odporuje přírodním zákonům, nebo alespoň zákonům Niklause Mikaelsona.

,,Je tvou první láskou.“ Já ho v duchu musím opravit, Tyler není ten, kdo je mou první láskou. Je to někdo jiný, je to přeživší, Matt Donovan “poslední člověk“.

,,Já hodlám být tou poslední, ať to bude trvat jakkoliv dlouho.“ Objasní Klaus a vyrazí mi tím dech. Nemůžu uvěřit tomu, co právě teď řekl. Jeho troufalost mě ale kupodivu nepřekvapí. Jsem si vědoma jeho citům vůči mně, ale jsou skutečně tak silné, jak dává on najevo, nebo to je jen něco krátkodobého?

Pak se ale Klaus ke mně nakloní, ale než stihnu cokoliv udělat, vtiskne mi malý polibek na tvář a já se trochu zatřesu. Pak se odtáhne, ale jeho rty na tváři pořád cítím. Nevím, co si o tom myslet.

,,Gratuluju Caroline.“ Zašeptá mi do ucha a já se na znamení díků usměju.

Klaus stiskne zuby a řekne. ,,Vypadněme odsud, než se do nás pustí dvanáct naštvaných hybridů.“ Má pravdu, nemůžeme riskovat a tak s ním jdu. Jdu po jeho boku a přemýšlím, co se bude dít. Nejen teď, ale i v budoucnosti. Za měsíc, či za padesát let.

(O 62 let později, Paříž, červenec 2074)

Opět ráno, opět nový den. Nečekám, že bude jiný, než všechny ostatní, ale přesto ve skrytu duše, stejně jako každý jiný den, doufám, že tentokrát se stane něco výjimečného. Něco, co promění normální den ve výjimečný.

O dvacet minut později jsem už připravena se vydat do města. Naposledy se prohlédnu v zrcadle a zkontroluji stav svého oblečení. Černo-bíle pruhované tílko, riflové šortky a černé tenisky. Během pár minut už stojím přede dveřmi a jsem připravena jít vstříc novému dni, o němž doufám, že bude nějakým svým způsobem výjimečný.

Říkala jsem si, že jsem už dlouho nebyla v národní galerii-v Louvre-a proto jsem se rozhodla zamířit tam. To místo miluju, protože to je, jako kdyby na vás dýchla minulost, ty obrazy staré až několik století, mě nikdy neomrzí, naopak, zamilovávám se do nich čím dál víc a víc.

Tolikrát mě napadne, jestli nějaký z těch obrazů nekreslil Klaus. Niklaus Mikaelaon, nejobávanější upír na světě- pardon, hybrid-, ale poslední dobou, jako kdyby se po něm slehla zem, jako kdyby neexistoval. Když už přemýšlím nad tím, jestli nějaký obraz není Klausův, vzpomenu si na obrázek, který mi kdysi před lety věnoval. Na kterým jsem byla nakreslená já a vedle mě stál kůň. Tolikrát jsem měla chuť ho zničit, ale neudělala jsem to a do teď leží v mém nočním stolku. Občas ho někdy v noci vytáhnu a vzpomínám na Klausovi pokusy si mě získat, a to, jak jsem mu několikrát málem podlehla. Nad těma vzpomínka se musím usmát, jsou to radostné vzpomínky.

Mezitím už dojdu před obrovskou skleněnou pyramidu a bez váhání vstoupím dovnitř. Vstupné do galerie je poněkud drahé a proto ovlivním prodavače, aby po mě za lístek nežádal peníze. O pár minut později už v ruce třímám vstupenku a stojím v sekci neznámých umělců. Je to má nejoblíbenější. Nejenže protože tam visí můj oblíbený obraz, ale i protože jestli někde mají být Klausovi obrazy, bude to právě tam.

Sednu si na lavičku před mým oblíbeným obrazem a opět ho musím obdivovat. Je na něm mírně zvlněné moře, na němž pluje nádherná dřevěná plachetnice. Na nebi září rozesmáté slunko. Na blankytně modré obloze je jen jediný mráček a ten je ve tvaru srdce. Nad plachetnicí pluje jediný, osamocený racek. Obraz je tak nádherně nakreslený, tak realistický, skoro, jako kdyby to bylo jen okno s výhledem na moře. Když se na ten obraz usoustředím, jako kdybych to šumění moře skutečně slyšela, pohupující se vlnky ve větru viděla a cítila čerstvý vzduch s nádechem mořské soli.

,,Caroline Forbesová,“ ozve se u vchodu do místnosti hlas, a přeruší tak tok myšlenek v mé hlavě. Ten hlas poznávám. Poznávám ho až moc dobře. Otočím se za hlasem a mé domněnky se potvrdí. Ten vysoký, modrooký muž tam skutečně stojí a ležérně se opírá a zeď vedle vchodu. Ano, je to Klaus. Niklaus Mikaelson. Původní upír i hybrid. Ten, který tooužil po mém srdci.

,,Niklaus Mikaelson,“ pozdravím ho se stejným elánem, jako on mě. Klaus se uchytne a vykročí k místu, kde sedím, načaž se vedle mě posadí.

,,Líbí se ti tento obraz?“ ptá se s neskrývaným zájmem.

,,Ano, moc,“ odpovím upřímně.

,,Co si o tom myslíš?“ položí Klaus další otázku. Nevím, jestli mu to mám říci nebo ne, ale nakonec se rozhodnu, že ano.

,,Myslím si, že malíř toho obrazu je osamělý, podle té osamocené plachetnice a racka,“ukážu na ně a pokračuju dál. ,,Taky v něm přetrvává pravá láska,“ ukážu na ten mráček ve tvaru srdce. ,,A je plný negativních emocí a myšlenek.“ Ukážu tentokrát na vlnky a dodám: ,,Zatím ale málo.“ Pohlédnu na Klause a vidím, jak na obraz, jehož malíře jsem teď odhadovala, hledí s údivem a úžasem.

,,Páni,“ vydechne a já se musím usmát. ,,To mi ještě nikdo neřekl,“ dodá ještě Klaus a můj úsměv na rtech zamrzne, jak mi to dojde.

,,Tak počkat, Klausi,“ obořím se na něj. ,,To jsi jako maloval ty?“ Ukážu nejdřív na něj a pak i na ten obraz. Klaus se jen nad mou reakcí rozesměje.

,,Asi to už taky bude,“ řekne pořád se smíchem a já ho jemně dloubnu loktem, načež se taky rozesměju.

Chvíli v galerii ještě zůstaneme a obdivujeme různé další obrazy a říkáme si k nim své názory. Pak stojíme před obrazem, na němž je nakreslené velké renesanční sídlo o kterém Klaus tvrdí, že ho sám namaloval.

,,Caroline. Můžu tě na něco pozvat? Třeba na zmrzlinu,“ přednese Klaus dost zajímavý návrh. A protože nechci přijít o Klausovu, kupodivu, příjemnou společnost, přání přijmu.

,,Jistěže můžeš Klausi. Zmrzlinu by jsem si docela ráda dala,“ odpovím upřímně. Klausův obličej se rozzáří úsměvem. Nabídne mi rámě, já ho bez váhání přijmu a společně vyjdeme s galerie. Cukrárna stojí nedaleko galerie, takže k ní dojdeme během chvilky.

,,jakou si dáš, Caroline?“ Chvíli zapřemýšlím, ale ne zas tak dlouho, tu chuť si okamžitě vybavím.

,,Mají mátovou s kousky čokolády?“ zeptám se. Klaus přikývne a obrátí se k prodavači. Já se zatím posadím na lavičku ve stínu stromu. Po chvilce už vidím Klause, jak jde směrem ke mně držíc v ruce dva kornouty se zmrzlinou. Jedna mátová s kousky čokolády pro mě, tu mi Klaus hned předá a sedne si na lavičku vedle mě. Klaus si vzal čokoládovou. Chvíli jen mlčky sedíme a sledujeme ruch města. Po chvilce se ke mně Klaus otočí s dotazem:

,,Je ta zmrzlina dobrá? Mátovou jsem ještě nikdy neměl.“

,,Jasně že je dobrá. Je s vanilkovou moje nejoblíbenější,“ přikývnu. Klaus nadzvedne obočí.

,,Opravdu?“ ujišťuje se a já znovu přikývnu. ,,Můžu ochutnat?“ jeho dotaz mě překvapí, ale nedávám to na sobě znát. Navenek se usměju a přikývnu. Svůj kornout se svou jedinečnou zmrzlinou strčím Klausovi před obličej. Klaus si lízne a zatváří se zamyšleně.

,,No páni, ta vůbec není špatná!“ pochválí moji zmrzlinu s obdivem. Já se rozesměju, ale Klaus se tváří vážně, čímž mě zarazí.

,,Caroline, už vím, jak chutná mátová zmrzlina, ale ještě nevím, jak chutnají tvé rty,“ řekne vážně a já si povzdechnu.

,,Klausi…“

,,Ne! Caroline,“ přeruší mě Klaus. ,,Jen pro jednou, prosím.“ Nevím, jestli mám být tvrdohlavá nebo rezignovat. Chci být tvrdohlavá, ale nějaká část mě, která se mu chce poddat, mi v tom brání. Tak tedy nereaguju a nechám Klause, aby rozhodl za mě. Ani mě nepřekvapí, když pak ucítím jeho rty na mých. Ale překvapí mě to, co ten polibek s sebou nese. Hebké rty, příjemná čokoládovo-mátová chuť.Všechny pochybnosti ohledně Klause, jako kdyby se vypařili. Nevím, čím to, ale jakmile se Klaus po jednom lehkém polibku odtáhne, chci víc.

,,Tak jak chutnám?“ zeptám se abych odehnala ty chutě ho sama políbit.

,,Úžasně,“ vydechne Klaus. ,,Chci víc,“ dodá. Přikývnu.

,,Já taky,“ řeknu, ale jakmile to vyslovím, uvědomím si, že jsem reagovala špatně, ale obavy se rozplynou, protože mě Klaus znovu políbí a tentokrát se mi už poddám.