pátek 16. ledna 2015

Prasklina

Začalo to pomalinku. Kousek po kousku. Nejdřív jako slabý vánek. jen pár slov. Pak se to začalo stupňovat, jako když se vánek mění v větřík. Už to nebyla jen slova, ale i myšlenky, sny, naděje a touhy. Vztah rostl, jako houba po dešti, rychle, vytrvale, do strmého kopce a pak už to nebyl ani vánek, větřík ani vítr. Byla to vichřice.

Nejdříve to byly Upíří deníky,
pak naše vlastní povídky,
které jsme psaly,
nebo aspoň psát snažily.
Dnes? Možná to jsou knihy
a příběhy v nich.

Byly jsme pořád spolu, neustále. Nebo aspoň tak spolu, jak to v kyberprostoru být může. Pouhé kamarádství, pouhé dopisování nahradilo něco více. Něco ryzejšího a silnějšího. Byly jsme nerozlučné, jako Křemílek a Vochomůrka, jako Mach a Šebestová, jako Voskovec a Werich. Nic a nikdo nám namohl zabránit v tom, psát si dál. Protože kdyby nás od sebe rozdělili, rozdělili by od sebe dvě části duše, dvě části srdce, dvě části těla - které bez sebe fungovat nemohou.

Vždy nás něco spojovalo
a vždy to bylo něco jiného.
Naše přátelství vždy přetrvalo,
jenže se něco pokazilo.

Do našeho vztahu zasáhla žárlivost. A ačkoliv jsme si to ani jedna neuvědomovala - i touha hádat se. Nechtěly jsme se vzdát svého názoru, nechtěly jsme ustoupit. A to vše bylo špatně.

Špatná slova následují vztek
a hned se zbortí celý svět.
Zazvoní zvonec
a přátelství je konec.

Několik dní - nebo to jsou snad týdny či měsíce? - to vše dobré vymizelo. Byla tu jen prázdnota, která po ní zbyla, která zbyla po jejím odchodu. Po jedné velké hádce už nikdy nic nebude jako dřív. Slzy, vztek, zklamání... 

Ačkoliv nás sužovala nejedna hádka,
pořád jsi moje kamarádka.
"Best friend forever," však to znáš,
jediná z mých přátel, tuto nálepku máš.
Pojďme dostát tomu poslednímu slovu
a společně ukážeme světu,
že nás nikdy nic nerozdělí.

Doufám, že, ať už teď nebo později, to dáme do pořádku, že si společně splníme jeden z mnoha našich snů, který už si našel své místo na papíře, coby povídka, ale v našich životech ještě ne. Doufám, že slovo forever splní svůj účel a je mi jedno, co na cestě za tím, budu muset strpět, protože ona za to stojí.

Je to jako prasklina ve zdi, kterou ale lze zasádrovat. Jen to chce snahu.
Je to jako špatně znějící nota v písni, s trochou snahy ji ale jde opravit.
Je to jako špatně sednoucí věta v povídce, ale i ta jde změnit.



Od té doby, co jsem ten úžasný obrázek dostala k svátku a narozeninám, ho pořád mám na tapetě PC.
Sice jsem nedokázala ten náramek nosit, ale pořád ho mám na očích a neustále mi připomíná ty krásné časy. Hodiny, hodiny a hodiny psaní smajlíků. A nejen to, i vše ostatní. Všechny naše povídky, tvou knížku i naše sdílené myšlenky.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za každý komentář :)